Česky Deutsch
Půjčovna lodí a raftů na Vltavě
Půjčovna lodí a raftů na Vltavě
Cisterciácký klášter Vyšší brod
Cisterciácký klášter Vyšší brod



Facebook
Hotel stars ***

Aktuality

TIP NA VÝLET – HLUBOKÁ NAD VLTAVOU (cca 60 km od Vyššího Brodu)

Jen málo obcí u nás se může pochlubit dvěma zámky. Patří k nim Hluboká nad Vltavou, jejímž magnetem je známe romantické sídlo postavené ve stylu tudorské gotiky. Trochu stranou zájmu návštěvníků kvůli němu zůstává méně nápadný lovecký zámeček Ohrada, nacházející se v malebné poloze mezi rybníky na jihozápadním okraji obce. Už od poloviny 19. století totiž zámek slouží jako muzeum zaměřené na myslivost, lesnictví a také rybářství, které má u nás už od středověku silnou tradici.

V letech 1708-1713 ho nechal vybudovat kníže Adam František Schwarzenber, jenž s oblibou pořádal hony a noblesní lovecké slavnosti a potřeboval pro svého koníčka nějakou vhodnou základnu. Úkolu se ujal pražský architekt Pavel Ignác Bayer, podle jehož plánů vznikl barokní komplex s dvěma křídly a loveckým sálem a kaplí v hlavní budově. Na výzdobě interiérů se podílela řada soudobých významných umělců, například strop kaple sv. Eustacha a sálu vymaloval Georg Werle, štuky vytvořil Franz Carobbio. Roku 1842 tu pak kníže Jan Adolf II. založil první muzeum, které je po Národnímu muzeu druhé nejstarší v Čechách. Jeho základem se staly trofeje a vycpaniny získané při lovech a v následujícím období do něj putovaly exponáty a nejrůznější rarity pocházející z celého schwarzenberského panství. Roku 1939 k expozici přibyla malá zoologická zahrada se zvířaty pocházejícími hlavně z naší přírody. O osm let později byl Schwarzenbergům vyvlastněn veškerý majetek, ale sbírky na zámečku zůstaly. V šedesátých letech je pak obohatily ještě lesnické, myslivecké a rybářské „úlovky“ z Konopiště a Kačiny. Dnes zdejší expozici spravuje Národní zemědělské muzeum.

Na rozloze více než 1000 m2 tu na vás čeká dvojnásobný počet loveckých zbraní, preparovaných ptáků a mysliveckých psů, trofejí jelenů, vycpanin našich posledních velkých šelem i výstava týkající se dřevařství a péče o les. Pozornost si však zaslouží zejména část věnovaná vývoji českého rybářství a rybníkářství, a to zvláště proto, že dokumentuje pozoruhodný fenomén, který v jiných zemích střední Evropy nemá obdoby. Pro rybolov totiž u nás původně neexistovaly zvlášť příhodné podmínky, protože nemáme mořské pobřeží ani velké vodní plochy přirozeného původu. Vždyť i tzv. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený v druhé polovině 14. století na příkaz Karla IV. Ale i přes tento handicap jsme se během několika století stali rybářskou velmocí a expozice v zámečku o tom vypráví.

Rybolovem ve sladkých vodách se ovšem lidé živili už v dávných dobách. V prvním prohlídkovém sále se dozvíte, že ve starověku byl rozšířen hlavně v Egyptě a Mezopotámii, kde se to ve velkých řekách a zavodňovacích kanálech rybami jen hemžilo. Technika lovu se za tisíciletí příliš nezměnila – o tehdy se používaly sítě, harpuny, vrše a také udice, i když ty zprvu jen s kostěnými háčky. U nás pocházejí nejstarší připomínky rybaření z období Velkomoravské říše, a to v podobě monoxylů neboli člunů dlabaných z jednoho kusu kmene, na nichž rybáři vyjížděli za úlovkem. Koncepčnější charakter pak rybolov začal získávat v rámci hospodaření klášterů v 10. až 14. století, když řeholnické komunity začaly zakládat první rybníky. Podle některých pověstí se k nám právě tehdy dostali ze západní Evropy kapři – údajně se tak stalo poté, co františkánský mnich Jean de Plan Carpin dovezl roku 1245 z Číny do Evropy jejich první exempláře, a podle tohoto duchovního prý také ryba dostala jméno. Ve skutečnosti se ale její domestikovaná forma vyvinula z divokého sazana, který už před tisíciletími obýval vody dolního a středního Dunaje a jeho přítoků

Budování rybníků načas ustalo za husitských válek, ale po jejich skončení se pokračovalo s ještě větší silou – v poslední čtvrtině 15. a během 16. století u nás vzniklo neuvěřitelných 25 000 větších či menších vodních ploch, které zcela změnily charakter krajiny, zejména v jižních Čechách. Zakládání rybníků podporovali hlavně Rožmberkové, v jejichž službách působili věhlasní stavitelé Josef Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan. V expozici prvního sálu si můžete prohlédnout například mapy někdejších rybničních soustav, ukázky nářadí používaného při stavbě hrází a výřezy rour vyráběných z mohutných jedlových kmenů.

Druhý sál pak představuje náčiní, jehož pomocí se provádí výlov rybníka. Jeho technika se za staletí téměř nezměnila – rybník se vypustil a ryby se stáhnou do loviště, tedy do zbývající vody. Do té se ponoří síť zvaná nevod, která se přitáhne ke kadišti neboli zpevněné části dna rybníka. Pak se postupně vytahuje do lodí a ryby se z ní kesery vybírají, třídí podle druhu a velikosti a nakonec odvážejí. K tomu dříve sloužily tzv. lejty,což byly sudy uložené na voze koňským nebo volským potahem. Kromě těchto a mnoha dalších pomůcek můžete v expozici spatřit i preparáty našich hlavních rybničních ryb.

Ve třetím sále se seznámíte s obyvateli našich řek včetně těch, které byste v jejich vodách dnes už hledali marně. Jsou to především lososi, kteří dříve táhli Labem od moře až ke svým trdlištím,tedy místům svého rozmnožování v podhůří, ale také jeseteři, mihule či platýzi. Lidé k jejich lovu používali různé bodné nástroje, do propustí jezů umisťovali pasti zvané lososnice a slupy nebo je chytali do podomácku vyrobených sítí, které dnes patří k cenným exponátům muzea.Tyto ryby ale nakonec doplatily na intenzivní lov a jejich osud zpečetilo budování jezů a přehrad, které se pro ně staly nepřekonatelnou překážkou. Podobný úděl potkal i vyzu velkou, jeseterovitou rybu o hmotnosti až 1500 kg, která dříve táhla z Černého moře vodami Dunaje.

O rybaření na slovenských řekách se dozvíte více ve čtvrtém sále, kde najdete i část věnovanou chovu perlorodek či lovu raků. Poslední prohlídkovou prostorou je tzv. Rybářská chodba s fascinujícím exponátem – částí mohutné dřevěné roury, která kdysi sloužila k vypouštění rybníka Olšina, založeného v polovině 14. století. Třeboňskou či Českobudějovickou pánev si dnes bez rybníků nelze představit. Staly se jejich harmonickou součástí a domovem nejen ryb, ale i nesčetných druhů vodních ptáků, obojživelníků a vodomilné flóry. Toto pestré společenství vám v muzeu představí rozměrné dioráma, ale pokud máte chuť spatřit ho „na živo“, stačí po prohlídce muzea podniknout malou procházku. V okolí zámečku totiž najdete hned několik vodních ploch a mezi nimi i druhý největší jihočeský rybník Bezdrev.

 

TIP NA VÝLET – KVILDA A PRAMENY VLTAVY (cca 90 km od Vyššího Brodu)

K oblastem s nejdrsnějším podnebím u nás patří Šumavské pláně. Mírně zvlněný povrch a ploché horské hřbety se tu střídají s mělkými údolími, v nichž se po deset tisíc let tvořily tajemně vyhlížející slatě. Přibližně uprostřed tohoto území najdete malebnou Kvildu, která je s nadmořskou výškou 1065 m nejvýše položenou obcí u nás. Její jméno je odvozeno od slva Gefilde, což německy znamená „pláně“. Ve zdejším nářečí se vyslovovalo Kfild, a právě z tohoto výrazu se vyvinul současný název. Dnes Kvilda patří k nejvýznamnějším turistickým střediskům regionu a potkává se v ní řada značených stezek a cyklotras, které sem každým rokem přivedou až tři čtvrtě milionu návštěvníků.

Ve středověku tu ovšem panovala zcela jiné poměry. První osadníky do zdejšího nepropustného hvozdu přilákaly zlaté šupinky. Na březích Kvildského potoka lze dodnes nalézt sejpy neboli hromady propraného materiálu, které tu zůstaly po rýžovnících. Ve 14. století patřil zdejší opuštěný kraj řádu johanitů a významnou událostí pro jeho osídlování a vývoj měla výstavba tzv. Horní Zlaté stezky, spojující Pasov s Kašperskými Horami. Roku 1356 ji nechal vytyčit císař Karel IV. a již deset let poté po ní proudilo zboží, především sůl, látky, exotické ovoce, víno, obilí, chmel, kožešiny a nejrůznější zemědělské produkty. Lze předpokládat, že Kvilda vznikla při této stezce jako „servisní osada“. Zemské desky uvádějí k roku 1569 ves Kwildy patřící ke zvíkovskému velkostatku a na jejím osídlení se nepochybně podílelo německé etnikum, čímž byl na dlouhou dobu ovlivněn národnostní vývoj této části Šumavy. Kolonisté museli vynaložit velké úsilí, aby vyklučili les, postavili domy a založili první políčka, ale navzdory těžkým životním podmínkám se počet obyvatel osady zvyšoval.

Hospodářský a duchovní potenciál postupně proměnil Kvildu v nejvýznamnější obec centrální Šumavy. Místní lidi živila hlavně těžba dřeva, práce v hamrech a sklárnách a samozřejmě také různá řemesla. Katastrofou pro zdejší hory, ale požehnáním pro jejich obyvatele byly vichřice v letech 1868 a 1870, které způsobily rozsáhlé polomy. Po nich zasáhly lesy kůrovcové kalamity a tzv. „broučkový ráj“ přinesl do kraje řadu pracovních příležitostí a možnosti dalšího rozvoje. Místní zároveň obdělávali svá políčka, na nichž i přes drsné klima pěstovali brambory, zelí, oves a žito, těžko však mohli konkurovat zemědělcům z úrodnějších oblastí, a tak zde nakonec převládl chov dobytka. Roku 1765 byl postaven dřevěný kostel sv. Štěpána a zdejší farnost v dalším období pečovala až o 3 000 věřících. Po první světové válce Kvildu objevili turisté, kteří si našli cestu do krásného okolí i do šesti zdejších hostinců, a kromě toho obec začala žít bohatým spolkovým a společenským životem. V té době už měla spíše charakter městečka, kde návštěvníci našli řadu možností ubytování, obchody, řemeslnické dílny, a dokonce tu fungovala i taxislužba. Období prosperity však nadobro přetrhla druhá světová válka. Po záboru Sudet muselo nejprve Kvidlu opustit české obyvatelstvo a po roce 1945 bylo zase v jedenácti transportech odsunuto více než 600 Němců. Z asi 1 100 obyvatel jich tu zbyla jen hrstka a dílo zkázy dokonalo zřízení pohraničního pásma.

Pokud vás tento nástin historie zaujal, můžete si rozšířit vědomosti v expozici věnované zdejším dějinám umístěné v prvním patře obecního úřadu. Najdete tu kopie důležitých archivních dokumentů, dobové katastrální mapy, fotografie, pohlednice, řemeslnické nástroje, lidový nábytek, podmalby na skle, ukázku školní třídy a modely staveb. Ze skutečných pamětihodností pak stojí v Kvilně zmínku především novogotický kostel sv. Štěpána, který vznikl v letech 1892 – 1894 jako nápodoba svatostánku nacházejícího se v Knížecích Pláních. Je jeho věže se od roku 2002 ozývá zvon vytvořený v proslulé dílně Marie Tomáškové-Dytrychové v Brodku u Přerova. Původně ale Kvildští chodili na mše do dřevěného kostela Nalezení těla sv Štěpána, jenž byl založen roku 1765, ale roku 188í spolu s osmnácti domy a zbrusu novou školou podlehl plamenům obrovského požáru. Na bývalém přilehlém hřbitově, nesmyslně zlikvidovaném za minulého režimu, pak uvidíte náhrobky, které byly roku 1978 vyhozeny do prostoru hraničního pásma a teprve roku 2004 převezeny zpět.

V lokalitě Vilémov se ještě můžete podívat na několik dřevařských domků pocházejících z 19. století a tím výčet zdejších zajímavost končí. Za dalšími se musíte vydat do okolí Kvildy, ale nejprve se asi vyplatí navštívit Informační středisko správy NP a CHKO Šumava, kde vám nejlépe poradí, kam se vydat na příjemný výlet. Jedním z tipů může být asi 6 km dlouhá procházka po modré turistické značce, která vás dovede k přírodní rezervaci Prameny Vltavy. Jak název napovídá, ochraňuje slať, v níž se sbírají vody naší národní řeky. Rozkládá se v sedle pod Černou horou, které je zároveň evropským rozvodím- většina vody odtud putuje do Baltského moře, ale část také do Dunaje a dál do Černého moře. Od roku 1923 zde stávala chata KČT, která za druhé světové války sloužila jako pracovní tábor sovětských vojáků, ale v šedesátých letech 20. století byla zrušena. Nacisté údajně zdejší vězně využívali k výstavbě podzemních výrobních  a skladovacích prostorů, o nichž se však dodnes nic přesnějšího neví.

Až do nedávna bylo jasné, že nejslavnější česká řeka pramení v nadmořské výšce 1 172 m jako Teplá Vltava, ale někdy nese až k Borovým Ladám název Černý potok. Jak již bylo poznamenáno, voda tu prýští ze země na mnoha místech, a tak kvůli pohodlí turistů a také kvůli ochraně zdejší přírody byla kdysi voda z rašeliniště svedena do uměle vybudované prohlubně, k níž po léta mířily kroky zvědavých návštěvníků. Nejednalo se tudíž o pramen v pravém slova smyslu, a proto v létě roku 2010 správa národního praku tak trochu pozměnila zdejší geografii a určila „oficiální pramen“, který se nachází o 13 nadmořských metrů výše. Po nově vybudovaném dřevěném chodníku se nyní dostanete až k místu, kde vytéká voda ze zasypané odvodňovací štoly jakéhosi středověkého dolu, a právě toto místo je dnes považováno za skutečný počátek řeky. Voda má prý vysoký obsah stříbra a léčivé účiny. Můžete ji i ochutnat, ale mějte na paměti, že podle místní legendy se vám pak narodí potomek.

Po osvěžujícím zážitku se můžete vrátit stejnou cestou zpět do Kvildy. Pokud vás ale pěkné počasí a nádherná příroda zlákají k prodloužení výletu, vydejte se po červené značce směrem k bývalé obci Bučina. Na počátku 20. století v ní žilo téměř 400 lidí, ale po válce sdílela smutné osudy jiných zrušených sídel, takže tu dnes najdete jen dvě budovy a kapličku. Nenechte si také ujít podívanou na ukázku bývalé „železné opony“. Ačkoliv se jedná o napodobeninu z roku 2009, pohled na ostnaté dráty a protitankové zátarasy  může vyvolat nepříjemné pocity. Příjemnou kompenzací pak za dobrých klimatických podmínek nabízí výhled na vrcholky vzdálených Alp.

 

ZEMSKÁ VÝSTAVA 2013

Tradice zemských výstav v Rakousku sahá až do roku 1965 a patří k nejvýznamnějším kulturním akcím ve spolkových zemích. Od roku 1974 se pravidelně v Horním Rakousku pořádají zemské výstavy s odstupem jednoho až dvou let a jsou přivítány se zájmem a nadšením. Rok 2013 přinese v rámci rozvoje spolupráce Horního Rakouska a jižních Čech první přeshraniční zemskou výstavu, jejíž začátek je plánován na duben 2013 a potrvá celkem osm měsíců. Jde teprve o historicky druhou mezinárodní výstavu, pro kterou budou určena čtyři místa realizace, a to Český Krumlov, Vyšší Brod, Bad Leonfelden a Freistadt. V rámci této výstavy realizuje Regionální rozvojová agentura jižních Čech dva projekty, ve kterých má vedoucí pozici. Dalšími partnery jsou Cisterciácké opatství Vyšší Brod, Regionální muzeum v Českém Krumlově, Oberöststerreich Tourismus a Úřad hornorakouské vlády. Zemská výstava probíhá ve dvou fázích, těmi jsou přípravy a následná realizace. První fáze probíhá od dubna 2010 do března 2013, druhá fáze od prosince 2010 do listopadu 2013. V souvislosti s přípravou byla v roce 2005 připravena základní koncepce obsahu a stanovení míst v Čechách a v Rakousku, kde se budou akce související s výstavou konat. Od samotné přípravy a realizace uběhl delší časový úsek a to z toho důvodu, že na připravení a následnou realizaci rozličných aktivit bylo potřeba podrobně rozpracovat danou koncepci. Mimo zpracování obsahové náplně výstavy bude připraven tzv. corporate design (jde o společnou marketingovou koncepci, informační letáky a podrobnější informace na webových stránkách o Zemské výstavě 2013. Přípravné práce budou mj. probíhat v Regionálním muzeu v Českém Krumlově, zde probíhají badatelské a technické práce, zpracování podkladů pro výrobu trojrozměrných modelů a zpracování trojjazyčných katalogů. Ke shlédnutí bude také výstava na téma projektů česko-rakouského přeshraničí, které nebyly realizovány.

Druhá část projektu, tedy samotná realizace je zaměřena na rozsáhlý marketing a zajištění publicity výstavy. Jedná se o společnou tvorbu marketingových materiálu v ČR i Rakousku, ale součástí  jsou také investiční opatření v klášteře ve Vyšším Brodě, která budou sloužit k vytvoření expozice Zemské výstavy 2013.

Cílem obou projektů, které na sebe navazují je rozvoj přeshraničního regionu Horní Rakousko a jižní Čechy, rozšiřování a upevňování přeshraniční spolupráce a zejména podpora v rozvoji této přeshraniční oblasti. Tento projekt má také za cíl odbourání historií podmíněných předsudků, které se i po letech na obou stranách hranice stále objevují. Tyto projekty jsou financovány z operačního programu Cíl 3 Evropská územní spolupráce Rakousko – Česká republika 2007-2013.

Nově zrekonstruovaná českokrumlovská synagoga představí práci čtyř fotografů, jež působili koncem 19. století a v první polovině 20. století v Českém Krumlově, Vyšším Brodě, Bad Leonfeldenu a Freistadtu ve výstavě pod názvem „4 fotografové, 2 země, 1 region“. Výstava se zaměří na architekturu, tradice, výrobní odvětví, náboženství a příběhy konkrétních rodin žijících v příhraniční oblasti.

Ve Freistadtu můžete navštívit místní pivovar v němž bude připravena výstava exponátů znázorňujících měšťanský život a rozvoj obchodu. Mimo zhlédnutí výstavy se návštěvníci mohou seznámit se samotným procesem výroby piva a k dispozic budou mít i ochutnávky gastronomických specialit z Čech i Rakouska.

Výstava v Bad Leonfeldenu bude zaměřena na dějiny lékařství, péči o tělo a sociální oblast. Tato výstava bude probíhat v prostorách bývalého měšťanského špitálu, čímž bude umocněn celkový dojem z výstavy.

Klášter ve Vyšším Brodě poskytne návštěvníkům výstavu světa klášterů a šlechty v kontextu dějinných zlomů a střety mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem I. Habsburským. Nejvíce očekávanou událostí však bude veřejné vystavení hodnotné památky – Závišův kříž.

Zemská výstava 2013 bude zahájena 26. dubna 2013 a potrvá do 3. listopadu 2013.

 

Tip na výlet – Svatý Kámen, Dolní Dvořiště (cca 14 km od Vyššího Brodu)

Východně od Dolního Dvořiště se zdvihají Novohradské hory, asi nejméně zalidněné české pohoří, které si díky někdejšímu hraničnímu pásmu zachovalo nedotčenou přírodu, chráněnou od roku 2000 jako přírodní park. Zdejší lesy, louky a pastviny jsou protkané pavučinou stezek, cest a silniček, po nichž můžete putovat k málo známým lokalitám s často pohnutou či tajuplnou historií. Některé v době totality upadly v zapomnění a teprve nedávno se dočkaly zasloužené pozornosti a obnovy. Jako třeba poutní místo Svatý Kámen, opředené řadou pověstí.

Podle jedné z nich se tady kolem roku 1500 zjevila pastýřům Panna Maria obklopená nebeskou září a anděly. Obří balvan, u něhož byla spatřena, pak její okřídlení průvodci rozdělili na dvě části, které se údajně od sebe pomalinku vzdalují – v polovině 17. století se prý mezi nimi dalo sotva projít, dnes je mezera široká bezmála metr a až jí projede koňský povoz, nastane prý konec světa. Mimochodem právě tato legenda dala tomuto místu české jméno. Němci mu říkají Maria Schnee beim Stein, což pro změnu připomíná zasvěcení zdejšího kostela Panně Marii Sněžné. Ale teď se chvilku věnujme potvrzené historii.

Zdejší území spolu s celým rychnovským panstvím patřívalo řádu klarisek, jejichž klášter založili v Českém Krumlově Rožmberkové. Již od 16. století putovalo k rozpolcenému kameni mnoho poutníků, a tak se abatyše českokrumlovského kláštera Anna Kristina Pöperlová rozhodla, že je nutné dát místu důstojnější podobu a postarat se o ctitele Panny Marie i za nepříznivého počasí. Nechala proto roku 1653 postavit nad oběma polovinami balvanu kapli. Jenže věřících se sem hrnulo čím dál více a brzy se do ní nevešli. Táž představená proto přikázala vybudovat i kostel, který byl za finanční účasti kněžny Anny Marie Braniborské z Eggnebergu dokončen roku 1655 a o rok později ještě vybaven ochozem ochraňujícím příchozí před vrtochy přírody.

Tím však vývoj poutního místa zdaleka neskončil, o jeho další rozkvět pečovaly snad všechny představené kláštera. Třeba počátkem 18. století došlo na popud abatyše Boženy Vintířové k rozsáhlé přestavbě kostela. K dosavadnímu svatostánku, jenž se změnil na kněžiště, přibyla v letech 1701 – 1708 mnohem větší loď s kruchtou a věž. Později vyrostla také kaple a roku 1763 se novotou zářící areál dočkal i vlastního duchovního správce. Spolu s kostelem tu vyrostl i malý klášter s jednoduchou obytnou budovou, jenž přiléhal k východní chrámové stěně.

Věřící se ale z nově zvelebeného místa netěšili dlouho. Josefínské reformy udělaly zlatým časům přítrž. Klarisky musely odejít, cenné bohoslužebné předměty putovaly do státní mincovny a přišlo i nařízení, podle něhož měl být zdejší zázračný obraz Panny Marie odevzdán do kostela v Rychnově nad Malší. To se naštěstí nestalo, díky nejrůznějším odkladům a záměrnému zdržování zůstalo dílo přece jen na svém místě. Přišla ale jiná rána v podobě zákazu mší a uzamčení svatostánku. Na dveřích kaple se však zachoval důkaz, že ani přes přísná nařízení Panna Maria na Svatém Kameni o své příznivce nepřišla – otvorem vyřezaným ve tvaru kříže věřící alespoň nakukovali tam, kam nesměli vstoupit. Roku 1797 se konečně zablýsklo na lepší časy. Kostel byl znovu vysvěcen a poutní místo se otevřelo všem příchozím. Panství krumlovských klarisek koupili Schwarzenbergové, kteří ve čtyřicátých letech 19. století pověřili duchovní správou Svatého Kamene redemptoristy. Ty roku 1908 patřil Svatý Kámen k hojně vyhledávaným lokalitám, válka a poté totalitní režim však přinesly další zmar a téměř úplnou devastaci. Dílo zkázy dokonali vojáci Pohraniční stráže, kteří si z areálu vytvořili „střelnici“. Pod jejich zbraněmi padl oltář i celé zařízení kostela, jenž dostal oficiální nálepku „historická zřícenina“. Strop kostela byl pro vojáky zřejmě moc vysoko, a tak se z původní krásy zachovala alespoň jeho štuková výzdoba. Kostelní věž sloužila pohraničníkům jako pozorovatelna a kostel jako skladiště a stáj pro ovce. V sedmdesátých letech byla zlikvidována i budova kláštera. Lepších časů se Svatý Kámen dočkal až nedávno. Díky iniciativě a finanční podpoře zdejších rodáků, rakouských úřadů a českého státu začala roku 1989 rekonstrukce celého poutního místa a o čtyři roky později mohla být památka znovu vysvěcena.

Kostel Panny Marie Sněžné, jemuž dal podobu stavitel Antonio Eduard Martinelli, se vypíná na návrší, na které stoupá cesta lemovaná kapličkami. Zdejší křížová cesta je zvláštní tím, že má jen sedm zastavení představujících bolestné události ze života Panny Marie. Součástí areálu je také barokní šestiboká kaple stojící nad pramenem s údajně zázračnou vodou. Podle pověsti se tady v 1. polovině 17. století potuloval jakýsi nemocný měšťan z Rychnova a spatřil chlapce v bílém ošacení, jenž mu ukázal pramen léčivé vody a místo, kde bude stát oltář budoucího kostela. Měšťan se brzy uzdravil a od té doby si zdejší vodu odnášejí poutníci v lahvích domů. To nejdůležitější ale najdete u severní strany kostelní lodi, k níž přiléhá kaple s rozpůleným posvátným balvanem. Na jedné části stojí sochy Panny Marie a andělů, na druhé Ježíš Kristus. Poutníci se tu nejen modlí, ale nechávají zde i různé obrázky, křížky, figurky, růžence, květiny, přání, vzkazy a poděkování za splněné prosby. Není divu, vždyť podle další legendy má kámen opravdu zázračnou moc. Kdysi prý zedník z Rychnova porazil v jeho blízkosti suchý strom, a když s jeho dřevem začal doma topit, jeho dcerce chytly od ohně šaty a těžce se popálila. Nešťastný otec se pak u kamene modlil natolik vroucně, že Panna Maria jeho modlitby vyslyšela a dítě uzdravila. Zpráva o zázraku se rychle rozšířila a lidé začali podivuhodné msto vyhledávat s prosbami o pomoc,.

Ať už má některá z uvedených pověstí pravdivý základ či ne, určitě se na Svatý Kámen vypravte. Možná to není místo zázračné, ale nepochybně je „kouzelné“ – svou historií, atmosférou i půvabným okolím.

Dolní Dvořiště

Významnou zdejší památkou je kostel sv. Jiljí z 15. století. Jeho loď je sklenutá zajímavou žebrovou klenbou a díky své hodnotné kamenické výzdobě patří k cenným ukázkám jihočeské pozdní gotiky. Radnice s věžičkou na náměstí pochází z roku 1850 a můžete si tu prohlédnout ještě barokní sochu sv. Jana Nepomuckého, kašnu z roku 182 a pranýř z konce 16. století. V místí části Rychnov nad Malší najdete gotický kostel sv. Ondřeje, pocházející ze 14. století a přibližně o 200 let později přestavěný do současné podoby. Barokní skulptura sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1811. Zajímavá je také soustava čtyř kašen, které byly původně napájeny dřevěným potrubím. V místní části Tichá se nacházejí zbytky strážního hrádku ze 14. století, který je dnes v soukromém vlastnictví.

 

Tip na výlet – Hrad Kynžvart, Strážný (cca km od Vyššího Brodu)

Až se zatouláte na Šumavu, nezapomeňte nasměrovat své kroky také k obci Strážný. Vznikla pře mnoha staletími pod názvem Kynžvart na vimperské větvi Zlaté stezky, po níž se ve středověku převážela sůl a jiné tehdy vzácné zboží. Ochranu této důležité cesty zajišťoval stejnojmenný hrad, ze kterého zbyly už jen trosky. I ty ale stojí za návštěvu, už jen kvůli krásné okolní krajině, kam si po prohlídce zříceniny můžete výlet prodloužit.

Vydáte-li se od Strážného po žluté turistické značce, dojdete brzy k malebné kapličce Panny Marie. A přibližně o dva kilometry dál narazíte na odbočku, která vás dovede na nejvýchodnější běžek hory Strážný. V nadmořské výšce 1032 m tu byl zbudován jeden z našich nejvýše položených hradů. Takřka na dosah se nacházela zemská hranice oddělující České království od pasovského biskupství a silueta stavby tyčící se vysoko na stezkou oznamovala kupcům a poutníkům, že vkročili na české území a jejich putování hlubokým hvozdem se chýlí ke konci. Přesné datum založení tohoto strážního místa neznáme, ale hledat bychom ho mohli někdy na počátku 14. století. Iniciativa zřejmě vzešla od krále Jana Lucemburského, který potřeboval chránit hranice své země a stezku, po níž proudilo bohatství. Název hradu docela výstižně vyjadřoval poslání. Vyvinul se z německého slova Kunigswarte, což v překladu znamená královská stráž. Podobných staveb vznikalo v pohraničí více, ve zdejších pralesích se totiž pohybovalo velké množství lapků. Posádka Kunžvartu zřejmě nedosahovala vysokého počtu a ani nemohla, protože jako obytný prostor sloužila pouze věž z lomového kamene. Ta byla s největší pravděpodobností také jediným zděným objektem komplexu. Zbytek podle všeho tvořily dřevěné hospodářské budovy. Věž měla téměř čtvercový půdorys o délce strany něco málo přes deset metrů a tloušťka jejich stěn se pohybovala v rozmezí 175 až 280 cm. Dochovala se do úrovně druhého patra, ale možná měla ještě roubené nebo hrázděné pokračování. Přízemí zřejmě sloužilo jako skladovací prostor a podobnou funkci plnilo také první poschodí. Pouze druhé patro bylo určeno k obývání, čemuž napovídají i zbytky dvou oken. Svého času tu mohla být okna tři, tak to alespoň naznačuje vyobrazení hradu z roku 1810. Dnes už neexistující strop byl nejspíš plochý, vyrobený z jednoduchých trámů.

Hrad stál na skalním ostrohu vysokém 35 m, ze tří stran chráněném kolmými stěnami. Rozsedlina na západní straně naznačuje, že nechyběl ani přikop. Posádka tu měla k dispozici pouze dešťovou vodu ve vyhloubené cisterně. Dodnes nezodpovězenou otázkou je podoba opevnění. Ačkoliv podobné strážní objekty té doby obvykle hradby měly, Kynžvart se díky strategické poloze mohl klidně obejít bez nich. Každopádně se po nich nezachovaly žádné stopy, a pokud tu nějaké stály, zcela určitě byly dřevěné.

Písemné zmínky o Kunžvartu jsou velice skrovné. Z roku 1359 se dochovala zpráva, podle níž ml hrad spolu s vimperským panstvím v držení Pešek z Janovic. V 15. století údolím pod ním kromě kupeckých karavan táhly i vojenské oddíly, ale žádné důkazy o případném obléhání hrádku se nedochovaly. Později přecházel do majetku dalších pánů sídlících na zámku ve Vimperku a roku 1547 už je připomínán jako opuštěný. Víme také, že přibližně o třicet let později jeho zkázu dokonal požár, ale tím sdílnost historických pramenů končí.

O to důležitější jsou pro poodkrytí minulosti archeologické výzkumy. Už od poloviny 19. století vydávala zřícenina jednotlivé nálezy, ale největší úspěch prozatím přinesly výsledky bádání pracovníků Jihočeského muzea a Prachatického muzea v letech 2000 – 2001. Sondy v interiéru věže a jejím okolí odhalily stovky předmětů – zejména keramiky, skla a železných objektů. Všechny pocházejí ze 14. až 16. století, tedy z doby, kdy je existence hradu víceméně prokázána. Z nejzajímavějších artefaktů stojí za zmínku kupříkladu hroty lukostřeleckých šípů, podkova nalezená v předpolí věže nebo špička střely do kuše poškozená nárazem do stěny. Nejasného určení je pak miniaturní sekerka, která mohla sloužit jako pracovní nástroj stejně jako součást dětské výzbroje. Sondáž provedená v rámci archeologických prací ukázala dosud netušenou skutečnost – již ve 13. století byla osídlena plocha před hradem. A protože ve vlastním areálu tuhle dobu žádný nález nepřipomíná, je dost pravděpodobné, že ještě před vznikem kamenné věže se na tomto strategickém místě nacházel jednoduchý dřevěný strážní objekt.

Dnes můžete nad údolím Kořenského potoka prozkoumat především pozůstatky již zmiňované věže s jedním dochovaným okenním otvorem a střílnami a hradní příkop. Připomeňme také, že z ostrohu se nabízí pěkný výhled do okolí, například na horu Bobík, Boubínskou vrchovinu nebo na nedaleký Žlibský vrch. Dál máte na výběr – pokračovat procházkou po žluté značce ke Teplé Vltavě, nebo se vrátit do Strážného a vydat se s červenou značkou podél státní hranice. To je mimochodem terén jako stvořený pro jízdu na kole. 

 

Záviš z Falkenštejna (asi 1250 – 24. srpna 1290)

Byl českým šlechticem z mocného jihočeského rodu Vítkovců. Pocházel z krumlovské větve vítkovského rodu a jeho jméno je pravděpodobně odvozeno od hradu Falkenstein na řece Ranna v Horních Rakousích. Někteří historikové však uvádějí, že se jedná o jiný hrad téhož jména v okrese na dolním Dunaji či o Falkenstein v Bavorech a v některých materiálech je dokonce uváděn Sokolčí hrad na řece Černá, který v té době byl také nazýván Falkensteinem.

Záviš z Falkenštejna měl ve znaku zelenou růži pánů z Krumlova, z nichž pocházel jeho otec a sokola na památku hradu Falkenštejn, který vlastnili příbuzní jeho matky. Záviš byl pravděpodobně dědicem hradu, ač někteří historikové (základ tomuto tvrzení položil Joser Šusta podle Vítka z Prčice, jenž byl prý úředníkem rodu Schonringu a Plankenbergů) se domnívají, že byl na tomto hradě pouze purkrabím. S největší pravděpodobností proto jde o omyl a Záviš byl skutečným držitelem hradu.

Král Přemysl Otakar II. založil v jižních Čechách dva opěrné body svém moci roku 1263 klášter Trnová, později přejmenovaný na Zlatou korunu a roku 1265 královské město České Budějovicd. Ze strany Přemyla se nejednalo o žádný vpád do dominia Vítkovců, ale o snahu zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit hranice proti Bavorsku, s jehož vévodou byl Přemysl často ve válečném stavu. Město České Budějovice navíc zapadalo do sítě sídelních měst od Prahy přes Písek až po Křemži. Vítkovci ale s těmito kroky českého krále nesouhlasili a postavili se tvrdě proti nim, neboť Přemyslův postup považovali za zásah do území své svrchovanosti.

Vzájemná nevraživost vyvrcholila v listopadu 1276 ve společné vzpouře Vítkovců s rakouskou a štýrskou šlechtou, z české strany se jí zúčastnili také páni z Rýzmburka. Oba tyto české rody byly kulturně a společensky spjaty, zejména vlivem sňatků se Svatou říší římskou. Vítkovci začali plenit Budějovice a Zlatou korunu. Boreš z Rýzmburka obsazoval královské hrady, přestože Přemysl Otakar II. šlechtě promyšleně rušil práva a výsady, jednalo se z její strany o porušení principu poslušnosti. Přemysl Otakar II. byl donucen uzavřít nevýhodný Vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. Poté se v Čechách tvrdě vypořádal s domácím odbojem. Nejhůře dopadl Boreš z Rýzmburka. Podle některých pramenů byl za zradu popraven, podle jiných zemřel na útrapy věznění. I někteří Vítkovci (Záviš z Lomnice) se museli před Přemyslovským hněvem uchýlit na své statky, které se nacházely na území ovládaném římským králem Rudolfem Habsburským, pravděpodobně právě na Závišem vlastněný hrad Falkenstein. Jiní, jako např. Jindřich I. z Rožmberka byli omilostněni, stál za nimi mocný říšský rod Schaunbergů, z něhož pocházela Jindřichova matka.

V tragické bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 proti českému králi Vítkovci otevřeně nebojovali a Jindřich I. z Rožmberka se bitvy dokonce zúčastnil po Přemyslově boku.

Po Přemyslově smrti Záviš okouzlil vdovou Kunhutu Uherskou a po návratu jejího syna Václava z braniborského zajetí (1283) se mu díky tomu podařilo získat nebývalý vliv na sotva dvanáctiletého krále. Václav byl dědic českého království, faktickým vládcem byla ale Falkenštejn (do úřadů jsou jmenováni Vítkovci a jim věrní). Až tehdy se stal předním mezi Vítkovci, do té doby se mezi nimi téměř neprosadil. Usiloval o získání Opavska na úkor Mikuláše Opavského a svou nezávislou mocí znepokojil římskoněmeckého krále Rudolfa, svého dřívějšího spojence. Naneštěstí pro Záviše královna v roce 1285, brzy po jejich svatbě, zemřela pravděpodobně na tuberkulózu (společný syn Jan z Falkenštejna, zvaný Ješek se později díky rozhodnutí nevlastního bratra, krále, stal komturem řádu německý rytířů.

Královnina smrt nezaznamenal okamžitou změnu vztahů mezi Václavem a jeho otčímem. Záviš ale hledal protiváhu pro zahraniční politiku, která se nyní orientovala na spojenectví Čech s Habsburky. Obrátil se proto do Uher a chtěl tento obrat v zahraniční politice zpečetit sňatkem. Vzhledem k tomu, že v královské rodině nebyl žádný jiný dospělý muž vhodný k ženění, dal Václav Závišovi svolení k další svatbě. Jeho třetí ženou se stala Alžběta Kumánka, sestra uherského krále Ladislava IV. Politická situace v Uhrách však Záviše zdržela příliš dlouho mimo Čechy a Závišovi odpůrci tak ovlivnili krále Václava ve svůj prospěch. Stáli za tím zejména královna Guta Habsburská a také biskup Tobiáš z Bechyně, někdejší vůdce šlechtického uskupení, které stálo proti Vítkovcům  v boji o moc v Čechách před rokem 1284. Závišovi příbuzní nedokázali novou situaci zvrátit. Nevíme, zda se jim podařilo Záviše o nastalé změně informovat nebo se novým královým rádcům podařilo Vítkovce pozvolna odstavit. Jisté je, že se Záviš raději s novou manželkou usadil na svém hradě Svojanově.  Záviš krále Václava v lednu 1289 pozval na křtiny svého novorozeného syna. Václav na oko souhlasil a požádal Záviše, aby jej  přijel na křtiny pozval osobně. Záviš byl při této příležitosti zajat a obviněni ze zrady a přípravy Václavovy vraždy. Záviš nic podobného nezamýšlel, nebylo to v jeho zájmu. Václav pouze naslouchal své ženě Gutě Habsburské a dalším Falkenštejnovým odpůrcům. Roli zřejmě hrál i králův zájem o Falkenštejnův majetek, který mu ovšwm před lety po smrti Kunhuty sám daroval.

Mezitím probíhala občanská válka s Vítkovci, kteří dokonce nabídli českou korunu vratislavskému knížeti Jindřichu IV. Probovi. Roku 1290 Mikuláš Opavský vyráží i se zajatým Závišem z Falkenštejna do jižních Čech. Hrad Hluboká patřil Vítkovci z Krumlova, Falkenštejnovu staršímu bratrovi.Vítek odmítl hady vydat Václavovy moci, a tak byl drahocenný vězeň pod hradem Hluboká na pravém břehu Vltavy popraven.

Tělo Záviše z Falkenštejna bylo s královským svolením pohřbeno v kapitulní síni rožmberského rodového kláštera ve Vyšším Brodě.

Pověst, že Záviš z Falkenštejna byl popraven prknem (jako první se o tom zmiňuje ve své kronice Přibík Pulkava z Radenína), vychází pravděpodobně ze slova „plkno“, což je popravňuje ve své kronice Přibík Pulkava z Radenína), vychází pravděpodobně ze slova „plkno“, což je popravčí sekyra (flanderská sekera) se širokým ostřím. Postupně se díky lidovému podání „plkno“ změnilo na prkno a odtud tedy pověst o popravě prknem.

Mezi díla inspirovaná osobností Záviše z Falkenštejna patří: tragédie Záviš z Falkenštejna (Vítězslav Hálek), opera Záviš z Falkenštejna (Josef Richard Rozkošný), román Romance o Závišovi (Jiří Mařánek).

 

ŽUMBERK – opevněná ves (cca 35 km z Vyššího Brodu, směr Trhové Sviny)

Necelých osm kilometrů od městečka Trhové Sviny leží v podhůří Novohradských hor malebná ves Žumberk. Oproti jiným jihočeským obcím je unikátní tím, že se do dnešních dnů částečně dochovalo původní opevnění historického jádra. Jeho součástí je i tvrz, v níž si dnes můžete prohlédnout rozsáhlou expozici panského a lidového nábytku.

O osadě vybudované na vyvýšeném ostrohu nad Svinským potokem se prvně hovoří v listině z roku 1279, založena však byla zřejmě již o pár desítek let dříve. Místu nad potokem se tehdy říkalo Sonnberg, tedy Sluneční vrch, a z tohoto názvu se postupně vyvinulo počeštěné jméno Žumberk. V 1. polovině 14. století tu byla zřízena fara a vybudován kostel sv. Jana  Křtitele, který ja tak nejstarší památkou  vsi. V letech 1383-1421 patřila vladykovi Pavlíkovi ze  Žumberka, jehož syn Vilém nechal roku 1455 přestavět kostel a vnuk Vilém koncem 15. století přebudoval rodinné sídlo na pozdně gotickou tvrz.

V 1. polovině 16. století se majiteli vsi stali Pouzarové z\Mnichovic a v letech 1549-1600 na Žumberku sídlil nejvýznamnější představitel tohoto rodu rytíř Jindřich Pouzar. Ten patřil k nejvýznamnějším dvořanům Viléma z Rožmberka a po nějaký čas zastával i funkci hejtmana Bechyňského kraje. Za jeho správy se Žumberk stal centrem nevelkého panství. V obci, k níž patřilo devět dalších vesnic a řada osad, fungoval pivovar a sladovny, masné krámy, krčma a konaly se v ní výroční trhy. Koncem 16. století pak vlastník panství přestavěl žumberskou tvrz do renesančního slohu.

Roku 1602 připojil zdejší panství ke svým državám Petr Vok z Rožmberka, ale už o osm let později ho daroval svému německému sekretáři Theobaldu Hockovi a jeho bratranci Janovi. A noví páni nechali tvrz, hospodářský dvůr, kostel a hřbitov obehnat hradební zdí, jejíž součástí bylo tehdy šest bašt. Rozloha a charakter opevnění, jemuž chybějí potřebné doplňky v podobě valů, náspů a příkopů, ale napovídají, že jedním  z hlavních důvodů jeho vzniku nebyl úmysl bránit se před nepřáteli. Hockové chtěli spíše ukázat ostatní šlechtě, že se stali vlastníky honosného a ne zcela nevýznamného sídla. Roku 1617 však byli obviněni z podvodů a urážek císaře a jejich zkonfiskovaný majetek získali o rok později Švamberkové, jímž už patřilo novohradské panství. Za účast na stavovském povstání ovšem roku 1620 o vše přišli a jejich panství dostal od císaře Ferdinanda II. darem generál Karel Bonaventura Buquoy. Ten o bydlení v žumberské tvrzi už neměl zájem, nadále v ní bydleli jen panští úředníci. Roku 1817 byl prodána čtyřem zdejším sedlákům, jejichž potomci v ní hospodařili až do konce roku 1945. Po válce se bohužel nepodařilo „oživit“ všechny usedlosti, z nichž bylo odsunuto obyvatelstvo německého původu, a některé zanikly. Chátrala i tvrz a teprve v letech 1969-1974 se dočkala rekonstrukce.

Pás středověkých hradeb je chloubou Žumberku dodnes, z původních šesti bašt se jich však dochovalo jen pět. Jedna z nich je v soukromém vlastnictví a zbývající byly na přelomu tisíciletí opraveny. Ve dvou najdete expozici lapidária Jihočeského muzea s náhrobními kameny, zvony a různými architektonickými fragmenty, jedna slouží jako technické zázemí tvrze a v poslední, z historického a architektonického hlediska nejzachovalejší, si můžete prohlédnout unikátní renesanční fresky, dřevěný malovaný strop s rožmberskými růžemi a dekorativní pásy kolem oken. Nechybní ani poučný biblický citát. LA PIETE EST PROFONDE A TOUTE´S CHOSES AYANT LES PROMESSES DE LA VIE PRÉSENTÉ, ET DE CELLE QUI EST Á VENIR, který v českém překladu zní „Zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí“. Roku 1998 byla také napuštěna vodní nádrž nacházející se v údolí pod tvrzí a v letech 2000-2004 prošla rekonstrukcí jihozápadní část hradební zdi.

Samotnou tvrz spravuje od roku 1972 českobudějovické Jihočeské muzeum, které ji o dva roky později zpřístupnilo veřejnosti. Z její renesanční výzdoby se zachovala sgrafita na nádvoří a fragmenty nástěnných maleb s květinovými motivy a postavami, které uvidíte v tzv. Rožmberském salónku. Ten je vybaven několika zajímavými kusy panského nábytku. Pozornost poutá především vyřezávaný dvoukřídlý sekretář, truhla zdobená slonovinou a perletí ze 17. století či unikátní jezdecké židle, na nichž se stejně jako na koni sedělo obkročmo. I v dalších místnostech uvidíte hodnotné kousky, třeba masivní a kováním zdobenou truhlu starou asi 450 let nebo stůl z ořechového dřeva, pocházející z doby kolem roku 1500.

Roku 1980 byla expozice tvrze rozšířena o lidový malovaný nábytek z 18. a 19. století, uspořádaný podle jednotlivých národopisných oblastí jižních Čech, Šumavy a Pošumaví. Malované skříně, truhly či postele byly dříve součástí běžného života venkovského člověka, a patří tak k nejzajímavějším projevům lidového výtvarného umění. Měly praktický i dekorativní charakter a odrážely ekonomické postavení a sociální příslušnost svých majitelů. V místnosti představující typickou selskou jizbu sice chybí pec, jejíž podobu si můžete prohlédnout alespoň na vystaveném náčrtku a kterou zde nahradila malovaná skříň, ale jinak rozmístění nábytku odpovídá tomu, jak to ve světnicích zpravidla vypadalo. V rohu uvidíte tzv. svatý kout tvořený stolem a kolem něj rozmístěnými lavicemi a židlemi. Tento nábytek se nikdy nemaloval na rozdíl třeba od truhlic, do nichž se kdysi ukládalo šatstvo a prádlo. Později je v případě větších svršků nahradily skříně, které ovšem do venkovských domácností pronikly až v průběhu 18. století, a z truhel nadále sloužících k úschově prádla se postupně vyvinuly prádelníky. K dnes již méně známému vybavení jizby patřil také misník, později nahrazený kredencem, a tzv. koutnička na ukládání drobných cenných předmětů a písemností.

Malování nábytku se na venkov dostalo z panského a měšťanského prostředí zhruba kolem roku 1750 a svůj vrchol zažilo na konce 18. a v 1.polovině 19. století. Ti nejchudší měli samozřejmě domácnosti vybavené nábytkem zhotoveným z hrubých prken a nanejvýš natřeným volskou krví, ale rodiny bohatých sedlák, mlynářů, farářů či panských myslivců se většinou mohly svým návštěvám pochlubit krásně zdobenými kousky. Malování skříní, truhel a postelí měla většinou na starosti ženská část rodiny truhláře, tedy manžela, dcera nebo sestra. Zpravidla se tvořilo přímo bez předlohy. V různých dobách se používalo rozličných druh barev. Zprvu to byly vaječné tempery, později klihové barvy a v závěru 19. století přišly na řadu fermežové barvy. Vyobrazené motivy se pak liší podle geografických oblastí; zatímco na výrobcích pocházejících z Prachaticka můžete spatřit pestře provedené kytice s ptáčky, pro Volarsko je typická spíše výzdoba s fantasticky proplétanými a stylizovanými rostlinami a naivně ztvárněnou lesní zvěří.

Nábytek ovšem není jedinou ozdobou interiérů tvrze, památku tu po sobě zanechali i Buquoyové. Ti totiž vynalezli výrobu tzv. hyalitu, masivního těžkého skla černé či tmavočervené barvy, které nepropouští světlo. Vyváželo se tehdy odtud do celé Evropy. Dnes už ho v sortimentu žádné sklárny nenajdete, jeho receptura zůstala tajemstvím Jiřího Buquoyw a jeho sklářských mistrů, ale na tvrzi v Žumberku můžete výrobky z hyalitu spatřit na vlastní oči. Na návštěvníky tu ale čeká ještě jedno zajímavé překvapení, totiž nový expozice nazvaná Vzestup a pád rožmberského úředníka, věnovaná životu již zmíněného Theobalda Hocka a dalším zaměstnancům mocného rodu. Funkce služebníka spravujícího záležitosti svého pána byla typickou součástí tehdejší dvorské hierarchie. Ne všichni rožmberští úředníci se však o majetek svých pánů starali stejným způsobem a o většině z nich ani není běžně známo, jak jejich služba opravdu vypadala. Třeba takový Jakub Krčín z Jelčan, proslulý zakladatel jihočeských rybníků, byl zřejmě také tak trochu megaloman a prospěchář, zatímco v případě Theobalda hocka se jednalo o vychytralého úředníka a defraudanta, jehož kariéra skončila prokázáním finanční zpronevěry. Tyto dva i jiné hamižné služebníky a úředníky Rožmberků vám na žumberské tvrzi představí nová expozice.

 

ZOO OHRADA – HLULBOKÁ NAD VLTAVOU

Jihočeskou Hlubokou proslavil zejména zámek, který je jedinečnou ukázkou tzv. tudorské gotiky. Ale možná ne každý ví, že u zdejšího rybníka stojí ještě jeden, byť podstatně menší zámek, v jehož blízkosti můžete navíc navštívit nevšední zoologickou zahradu. Zdaleka nepatří mezi naše největší a exotických zvířat v ní také mnoho nenajdete, přesto sem lidí zavítá poměrně hodně. Zahrada se totiž specializuje na naše ohrožené živočichy, takže prohlídka zdejších výběhů, voliér a bazénů představuje výbornou příležitost, jak se seznámit se zvířaty, která v přírodě jen tak nepotkáte.

Zoo má zajímavou historii. Roku 1939 ji založil a pro veřejnost otevřel tehdejší majitel hlubockého panství Adolf Schwarzenberg. Zahrada vznikla asi na polovině hektaru vlastně jako jakýsi „živý“ doplněk lesnického a loveckého muzea nacházejícího se v blízkém loveckém zámku. Proto v ní také tehdy chovali hlavně tradiční druhy naší lovné zvěře, k nimž postupně přibyla i některá cizokrajná zvířata, třeba lama, pštros nandu, kočkodan husarský a různé druhy papoušků. Rozvoj zahrady přerušila druhá světová válka a ani po n se situace příliš nelepšila. Areál byl pod národní správou a v jeho vedení se vystřídala řada organizací, které nedokázaly zajistit odborné vedení ani stanovit směr, kterým by se zoo ubírala. Podmínky pro zvířata nebyly nejvhodnější, zahrada připomínala spíše zaostalý školní koutek, a dokonce se začalo mluvit o jejím zrušení. Na lepší časy se jí blýsklo v roce 1972, když začala fungovat jako samostatná organizace. Expozice a výběhy se postupně modernizovaly a do roku 1985 se tu počet zvířat zvýšil téměř trojnásobně. Přibývaly chovatelské úspěchy, vznikl projekt rozšíření zahrady na břehu Munického rybníku a bylo vybudováno malé divadlo pod širým nebem. Na přelomu tisíciletí  tu vyrostly i nové, zajímavě pojaté biotopové expozice a moderní odchovna sloužící zároveň jako zimoviště pro teplomilné druhy.

Dnes má zoo rozlohu asi 3 hektary a můžete se v ní seznámit asi se dvěma stovkami druhů zvířat, z nichž přibližně polovina se u nás trvale nebo občas vyskytuje. Tím hlavním lákadlem jsou ale ohrožení tvorové, kterých tu mají asi na padesát druhů. Nejvíce pozornosti si v současné době užívají puštíci bělohlaví, neboť v zoo probíhá projekt navrácení těchto krásných soviček zpět do šumavské přírody, z níž na počátku 20. století zcela vymizely. Celkem jich bylo do původní domoviny vypuštěno téměř sto a z toho 35 se jich narodilo právě tady. Dalších 17 zde vyklubaných puštíků pak bylo rozděleno do nových chovných párů. Podobné programy v zoo probíhaly i dříve, zmínit můžeme třeba posílení populace krkavců na Šumavě nebo hohola severního na Třeboňsku. Ptákům je věnována i nejnovější část areálu s různými druhy evropských sov a průchozí voliérou, v níž můžete pozorovat třeba bahňáky užívající si na písečných plážích omývaných umělým příbojem. Projít se tu můžete i Českým lesem, tak se totiž jmenuje expozice s lesními biotopy, jejichž součástí je i potůček a jezírko. Zabydleli se v ní různí opeřenci z našich lesů, jimž tu dělají společnost veverky. Sousední velký rybník zase poskytuje skvělý příbytek kachnám, husám, kormoránům, čápům, pelikánům, volavkám a dalším vodním ptákům. A potěšit se můžete i pohledem na hejno asi osmdesáti plameňáků růžových, kteří jsou jinak doma v Africe a na jihu Evropy.

Exkluzivní bydlení mají i vydry říční, erbovní zvířata hlubocké zoo. V rozměrných prosklených bazénech, díky nimž můžete tyto neposedné tvory sledovat přímo v jejich živlu, si vyloženě libují. Jsou háklivé na čistotu vody, a proto také vymizely z většiny evropských toků. Ohrožuje je i zpevňování břehů řek, ničení pobřežní vegetace, pytláctví a vyrušování lidmi, takže ve volné přírodě přežívají stále obtížněji. Nedávno se nového bydlení dočkaly i naše menší šelmy, konkrétně liška, jezevec a kočka divoká. Obývají expozici nazvanou romanticky Jezevčí skály a díky připraveným průřezům nor můžete nahlédnout i do jejich soukromí. To se hodí zejména v případě jezevce, protože tohle noční zvíře se přes den ve výběhu téměř nevyskytuje. Naopak aktivní ve dne i v noci jsou medvědi, největší zdejší šelmy, jejichž váha se pohybuje kolem 350 kg.

Převahu sice v zoo mají tvorově žijící u nás nebo na území Evropy, ale najde se tu i řada drobnějších exotických zvířat pocházejících z jiných kontinentů. Australskou faunu zastupují zejména klokani, jejichž příbytek oživují typické termití stavby. Z dalších obyvatel tohoto světadílu se můžete těšit třeba na papoušky, astrildy a další ptáky a určitě se nezapomeňte podívat do nočního pavilonku s tvory, kteří k životu potřebují tmu. Až se rozkoukáte, možná se vám podaří zahlédnout malé klokánky králíkovité, kaloně anebo zajímavého tvorečka jménem kusu liščí vypadajícího trochu jako kočka s huňatým ocasem. Černý kontinent pak zastupují kočkodani husarští, jež jsou na rozdíl od jiných opic dokonale přizpůsobeni k pobytu na zemi. Pozoruhodná zvířata obývají i americkou část zoo nazvanou Koati podle domorodého jména nosálů červených. Jsou to malé šelmičky s dlouhým ocasem, který jim slouží k udržování rovnováhy při oblíbeném šplhání po stromech. Kromě nich se tu prohánějí psouni prérioví, drápkaté opičky, různí američtí papoušci a mary stepní, hlodavci podobní zajícům, vybaveni ovšem extrémně dlouhýma nohama. Atmosféru dokresluje indiánská chýše postavená na kůlech nad hladinou jihoamerické řeky. Zatímco chata slouží jako zimní a noční úkryt pro suchozemská zvířata, voda je domovem pestře zbarvených želv nádherných a ryb.

Pro většinu návštěvníků znamená procházka po cestách mezi výběhy a pavilony příjemnou náplň volného času, ale nemusí to být jediný důvod, proč se sem vydat. Zdejší moderní vzdělávací centrum totiž nabízí různé programy, které jsou poutavým doplňkem školních hodin přírodopisu, a trocha poučení se tu najde i pro předškoláky, jimž se určitě líbí třeba divadelní představení tématicky zaměřená na zvířátka a jejich prostředí. Kromě toho jsou tu k vidění všemožné druhy hadů žijící v naší přírodě, jež mají vybudovaný stálý příbytek. Své znalosti ze života zvířat si můžete prohloubit i při různých víkendových akcích a spoustu zajímavostí se dozvíte i během komentovaného krmení v době letní sezony. A když vás budou bolet nohy, tak si odpočiňte v restauraci se zoobarem, odkud kromě mořského akvária přehlédnete i velkou část areálu. Vaše „neunavitelné“ ratolesti se zatím mohou vyřádit na dětském hřišti, k němuž patří i výběhy s domácími mazlíčky, kteří nijak neprotestují proti pohlazení a něčemu dobrému na zub.

Hluboká nad Vltavou

Ve 13. století tu král Přemysl Otakar II. založil na skalnatém ostrohu nad Vltavou hrad, jenž v 16. století získal renesanční podobu podle plánů italského architekta Baltazara Maggiho a přibližně o dvě stě let později prošel barokní přestavbou. Tehdy také vznikl zdejší anglický park. V letech 183í – 1871 zámek přestavěli architekti Franz Beer a Damsius Deworetzky ve stylu tzv. tudorské gotiky po vzoru anglického královského zámku ve Windsoru. Komplex dnes člení jedenáct věží a bašt s ozubenými cimbuřími, balkóny a verandami. Interiér areálu tvoří 140 místností, v nichž si můžete prohlédnout cenné sbírky obrazu, zbraní, keramiky, skla a koberců. Pokoje zdobí jedinečné řezbářské práce, které často pocházejí z jiných památek, vzácný je zejména renesanční strop z Českého Krumlova či strop knihovny z bavorského zámku Schwarzenberg. V bývalé zámecké jízdárně najdete Alšovu jihočeskou galerii představující expozici vlámského a holandského malířství 17. století a sbírku gotického deskového malířství a plastik z jižních Čech. Významnou městskou stavbou je také novogotický kostel sv. Jana Nepomuckého z let 1844 – 1847. Bývalou synagogu z roku 1907 v současnosti užívá Církev československá husitská. Při pravém břehu Vltavy si můžete prohlédnout jednoduchý pomník připomínající popravu Vítkovce Záviše z Falkenštejna. V msítní části Bavorovice se zachovaly cenné selské usedlosti z 19. století, které jsou zajímavé štukovými dekorem fasády a štítu.

 

VOSKOVÉ FIGURÍNY ČESKÝ KRUMLOV (cca 30 km z Vyššího Brodu)

Historie jižních Čech je spjata s mnoha významnými osobnostmi, jejichž tváře možná znáte z obrazových publikací nebo galerií. Takový portrét Viléma z Rožmberka byste mohli spatřit třeba v expozici českokrumlovského muzea. V půvabném renesančním městě se ale nabízí i jiná možnost, jak si velmože zblízka prohlédnout. Čekají tu na vás i desítky dalších slavných mužů a žen, ať už se nesmazatelně zapsaly do oblasti kultury, vědy či politiky. Setkat se s nimi můžete v Muzeu voskových figurín, které před sedmi lety otevřel v Kájovské ulici galerista Zdeněk Kočik.

Myšlenka ztvárnit známé tváře pomocí vosku ho nadchla už před více než pětadvaceti lety při návštěvě podobného muzea v Amsterdamu. Figuríny, které vypadaly jako živé, ho očarovaly natolik, že se je rozhodl zakoupit pro vlastní expozici. Narazil ale na vážnou překážku. Tou byla jejich cena, která dosahovala astronomické výše. Nezbývalo mu proto, než vymyslet jiný plán. Cestoval po evropských muzeích za voskovými figurínami tak dlouho, až se mu podařilo dát dohromady informace potřebné k jejich výrobě. Pak už jen kolem sebe shromažďoval tým umělců z řad výtvarníků, sochařů, maskérů a architektů, kteří mu nakonec pomohli uskutečnit jeho sen. To se psal rok 1997 a Zdeněk Kočík za přítomnosti významných osobností naší kulturní a politické scény, tedy těch živných, otevřel své první muzeum v Praze. A protože zájem domácích i zahraničních návštěvníků byl obrovský, rozhodl se, že podobnou expozici si zaslouží i jiná místa, která jsou významným způsobem spjata s českou historií. Roku 2001 se voskové figuríny objevily pod hradem Karlštejn a o dva roky později i v Českém Krumlově.

Dům v lokalitě Na Louži, v němž muzeum sídlí, byl do té doby poslední neopravenou budovou v centru města; její zoufalý stav umocňovaly drny vykukující z oken. Po  náročné rekonstrukci dům prokoukl a postupně se zde zabydlelo asi 60 voskových nájemníků. A zatímco na Karlštejně je expozice zaměřena na české dějiny, v té českokrumlovské najdete kromě světově známých osobnost i postavy, které jsou nějakým způsobem spojené s historií jižních Čech. Na ploše více než 600 mje tu rozmístěno několik tematických celků. Chybět samozřejmě nemůže část věnovaná jihočeskému rybníkářství a v expozici středověkých řemesel si zase můžete udělat představu o tom, jak to vypadalo při práci u kováře, hrnčíře, skláře anebo vinaře. Je tu i alchymista bádající ve své dílně nejspíše nad transmutací zlata a také velký mecenáš umění a vědy císař Rudolf II., kterému dělají spolčenost významní astronomové a astrologové Tycho de Brahe a Johanes Keller. Věrné jsou nejen jejich tváře, ale také dobové

první článek

první článek

Lorem ipsum dolor sit amet consectetuer Quisque tincidunt condimentum dui sed. Turpis Nulla semper sapien sagittis interdum Phasellus urna vel ipsum. Sagittis massa fringilla consectetuer Quisque Curabitur Mauris congue sem amet Nam. Quisque ac Sed ante magnis ut sollicitudin vitae tincidunt magnis nibh. Quis libero dictumst enim et justo ...
Pokračování



info@hotel-sumava.cz | +420 774 149 681